Klíč k úspěchu

Pár týdnů/měsíců před akcí jsme měli v plánu jít na tuto akci regulerně s náramkem na ruce. Jedno vedlo k druhému, nakonec jsme sbalili deku, litry alkoholu a sedli si za plot na vyvýšeninku mezi hlavním pódiem a polem. Měli jsme tak báječný výhled na stage s obřími obrazovkami a samotnou hudbu jsme slyšeli bez chybičky. Jelikož byly stage srovnané v lajně vedle sebe, všechny stejným směrem, když jsme chtěli jít například na Prago Union, kteří hráli na jednom z menších pódií, nebyl problém se přesunout pár desítek metrů vedle a patřičně zapařict.

I když jsme tu akci neměli úplně z první ruky, řekla bych, že na sebe mohou být pořadatelé pyšní. Jediní, kdo malinko zakopávali byli Mandrage, kterým při vystoupení několikrát spadla elektřina - najednou vše zhaslo a přestalo hrát. Kluci se ale nenechali vyvést nijak z míry, vždy song zahráli znovu, nebo aspoň s vtipnou prupovídkou navázali, kde přestali.

Zlili jsme se jako dobytci a když při závěrečném koncetru Chinaski začaly lítat rachejtle, pokochali jsme se a pomalu se sbalili a jeli domů. Domů, s pocitem skvělého zážitku zadarmo.

Může být OZP problém? Jedná-li se uplatnění se ve společnosti tak být občanem zdravotně postiženým může být docela malér.

Chytráku napověz, hlupáka kopni: Ono se to řekne“Bere si dávky, užívá si tepla a ještě mu posluhují. Ten se má nic nedělat, koukat z okna a sbírat drby.“

Je to tak?

Je to jako v běžné populaci. Jsou vykukové, kteří vytěží i ze zapíchnuté třísky a jsou tací, kteří svůj handicap nemají vidět a krutě touží být normálními. Mají své sny a chtěli by nalézt uplatnění.

Co o tom ví společnost?

Společnost se za pochodu učí soužití. Mnozí už ke zdravotně postiženým našli i cestu.Zakládají se sdružení, nezisková uskupení a otvírají dveře společnosti jako takové pro přístup těch, kterým nadělil osud navíc něco, co není vítáno.

Také vládní postoj přes všechny chyby minulé doby jde pomalými krůčky vpřed a podává ruku k prospěšnému rozvoji také handicapovaným. Státní podpora pro Náhradní plnění a Chráněná pracoviště jsou tím lepším krokem vpřed.

Jenomže - ještě pořád převládá to Jenomže; pracovišť je stále jakoby nedostatek a mnohý zdravotně postižený přes prodělané rekvalifikační kurzy hledá dlouhodobě práci. Dávky, které jsou přiznané mnohého neuspokojí ani duševně. Pocit marnosti je deprimujícím stavem, kterému podléhá i zdravotně nepostižený člověk propuštěný z práce.

Leckdy podřadný druh práce bývá vítán právě pro naplnění duševní rovnováhy: „ Ano, i já něco umím, podívejte!“

Mám ráda chráněné kavárny, zákoutí s příjemnou atmosférou obsluhy lidí postižených, ale naplněných radostí, že mne obsluhují. Mám ráda chráněné dílny, kde je ke zhlédnutí plno dárkových předmětů, které zahřejí už od pohledu na ně, tvořené s láskou pro druhé.

Je řada pracovišť, kde si ani neuvědomujeme, že nám věci vytvořili ZP pracovníci v rámci náhradního plnění. Řadu z nich přijímáme s naprostou samozřejmostí. Takový úklid nemocnice,....

Nemá cenu zatínat pěst a hudrovat, že je nám ublíženo. Že jsme ZP a společnost nás považuje za odpad. Nenechme se ponižovat od hrsti hlupáků.

Jsme užiteční a s dobou, kdy nás bude stále víc zaměstnáno přesvědčíme samu společnost, že ANO, je dobře, že nás nenechala v koutě I člověk s handicapem totiž umí krásné věci. Třeba jen se usmát kde se všichni mračí.

Autor: Jiřina Musilová